Léta s omegou

Včera (25.10.2010) jsme prodali naší Omegu, protože jsme měli za 15 let dvě (zhruba 7,5 roku každou), rád bych věnoval pár slov tomuto vozu.

Krátké shrnutí:
Opel Omega B, sedan a kombi, premiéra v září 1993, prodej 1994-2003. Facelift 1997 (čiré přední světlomety) a 1999, kdy proběhl velký facelift označovaný jako Omega B 2000 (a někdy velmi mylně jako Omega C).
Motory:
Benzinové 2.0i, 2.0i 16V, 2.5i V6, 3.0i V6, po faceliftu také 2.2i 16v, 2.6i V6 a 3.2i V6.

Naftové: DTI 2.0 16v, TD 2.5, po faceliftu DTI 2.2 16v a DTI 2.5.
Více info na wiki.


Omega číslo 1

Při pozdním jaře roku 1995 si, po delším rozhodování, přivezl otec domů Opela Omegu sedan 2.0i 16V, po Škodě 120 GLS druhé nové auto v rodině. Cena v té době prakticky nepředstavitelná (i když se ani tehdy milionu v této specifikaci nepřibližovala). Auto bylo ve výbavě CD (prostřední) bez příplatkových prvků. Nicméně na svou dobu luxus, manuální klima, vše v elektřině, dva airbagy. Vše co tehdy obnášela vyšší střední třída. A hlavně délka téměř 4,8 metru, velký rozvor a přechod na 100kW výkonu dělalo z omegy téměř kosmický stroj.
Vždy sloužila primárně na delší cesty - na chalupu, dovolené, prostě dálniční křižník (což se trochu vylučovalo s charakteristikou 16V čtyřválce). K ní jsme vždy měli nějakou trosku na popojíždění. S nájezdem kolem 15000 ročně byla po celou dobu jako nová.
Motor již zmíněný 2.0 16V, řadový čtyřválec podél o výkonu 100kW (136 koní), přenášený na zadní kola přes pětistupňovou přímořazenou převodovku. V době pořízení se zdál výkonný a dostačující (z dnešní perspektivy rozhodně nebyl), nicméně vzhledem k vysoko posazenému vrcholu točivého momentu (185 N.m./4400 otáček) nebyl příliš dobrý společníkem při pružném zrychlení a vyšších rychlostech na dálnici (130km/h/4000otáček). Spotřeba se držela mezi 8 (pohodová okreska) a 12 litry (město) na sto kilometrů. Standardní atmosférický dvoulitr té doby.
S motorem se bohužel váže první vážné zastavení auta. Motory ecotec od Oplu v 90. letech využívali k pohonu vačky drážkového řemenu. Konstrukce celého rozvodového mechanismu se konstruktérům úplně nepovedla, napínací kladky se zadíraly a řemeny praskaly. Opel snížil interval výměny na 60tis km (což udělají cesťáci v Německu za půl roku)! Když se interval přiblížil upomínal jsem otce, aby zajel na výměnu. Naneštěstí je můj otec v tomto trochu svůj, takže mávnul rukou a při 68000km řemen prasknul a ventily se potkaly. Oprava naštěstí proběhla (za vcelku rozumné peníze) a auto jezdilo dále.
Zhruba okolo této doby jsem dostal řidičský průkaz. Jezdil jsem s vozy, které jsme měli na popojíždění a k omeze jsem se dostával velmi svátečně. Měl jsem z ní tehdy dost respekt, dlouhá, zadokolka, rozměry jsem neměl v oku. Ale jezdil jsem s ní rád, později obzvláště v zimě (přetáčivé smyky jsem si zamiloval).
Proběhlo pár let, kdy byla omega využívána stále ke svému účelu bez velkých problémů. Proběhly standardní výměny spotřebních materiálů, pneumatik a doléval se benzín.
V roce 2003 při cestě za prací dostal otec v obci Bořislav smyk na mokré vozovce (nikoliv ve velké rychlosti) a odporoučel se do přilehlé autobusové zastávky. Na palubě vozu ani v okolí nebyl nikdo zraněn, ale omega utrpěla ráno do prahu těsně před předním kolem, čímž se hnula celá konstrukce a nebyla k opravení.
Prodán byl vrak na náhradní díly, jehož cena pokryla spoluúčast na havarijním pojištění. Najeto měla za 7,5 roku 115tis kilometrů.

Omega číslo 2

Přijitím o omegu najednou vyvstal problém s čím jezdit, tehdejší escort 1.3i ve třech dveřích se ukázal pro naší rodinu velmi nedostatečným. Takže co zvolit? Peníze z pojistky a vraku byly vcelku rozumné, takže se hledal zajímavý ojetý vůz. Vzhledem k tomu, že nám zbyly pneumatiky i další díly z omegy a byli jsme na ni zvyklí, porozhlíželi jsme se po ojetém, podobném autu.
Padla nám do oka jedna, r.v. 1996, motor 2.5i V6 (při zkušební jízdě jela nádherně), za částku, kterou jsme disponovali. Takže po třech měsících bez většího auta jsme zase začali jezdit v omeze.
Tato konkrétní měla již své mouchy, které se ukázaly jako typické pro omegu do r.v. 1997 (prvního faceliftu). Lehčí koroze (která s časem postupovala), rozvrzaný interiér, prasklé zadní pružiny, no bylo toho dost. S postupem času se většina závad odstranila nebo se ignorovala, až na tu nešťastnou protikorozní ochranu.
Motor 2.5i V6 o výkonu 125kW (170 koní) podle některých ten nejhorší (s největšími problémy) z možných dostupných. Podle mě nejmenší možný motor do auta podobné velikosti. Charakteristika motoru a odstupňování převodovky byla výborná pro dálnici (130km/h/3200otáček/227N.m.), s výraznou podčtvercovou charakteristikou - nízko položený točivý moment a menší ochota k vytáčení. Spotřeba byla totožná s předchozím čtyřválcem a jak jsem slyšel i s třílitrem v MV6 (takže volil-li bych nyní omegu volba by byla jasná).
Výbava CD, ale rozšířená o automatickou klimu (nefukční v době koupě), protiprokluz (standard pro V6) a mou oblíbenou elektricky ovládanou roletku na zadním skle (pouze sedan).
Jízda ve srovnání se čtyřválcem byla jako nebe a dudy, šestiválec tichý s výrazným zátahem od volnoběhu až do vyšších otáček, při stejné spotřebě, nádhera. Přetáčivé smyky se daly provádět s vypnutým protiprokluzem i na vlhkém asfaltu. I přes snahu o nedotáčivé naladění se dal smyk řídit pouze plynem, žádné krizové okamžiky.
Do auta se investovalo za tlumiče, pružiny, Pirelli Sottozero (pro zadokolky výborná pneumatika) a klasický spotřební materiál včetně jedněch PZ dveří.
Po třech letech provozu v našem vlastnictví přišla výměna escortu za mondeo, čím bylo Mondeo povýšeno na dálniční (a vícekilometrový) křižník a z omegy se stalo auto v mém užívání a posléze i na dojetí. Po dobu mého užívání již bylo znát, že vůz má svá léta, ale stále sloužilo bez problémů. Sžil jsem se ním, naučil jsem se poznávat co potřebuje, kdy protestuje, kdy vydává to nejlepší. Rozměry jsem již měl za ta léta v oku a nebyl problém zaparkovat v podstatě kdekoliv. Zima nedělala problém, se zmíněnými pneu a trochou citu nebyl problém dojet v zimě na chalupu na Vysočině. No hezké časy s ní byly.
Když už se opravdu přiblížil její konec (opravy by se již nevyplatily a chyběla ochota je provést) a já se přeorientoval na Lancie, se používala jen na popojíždění po městě a to byl začátek konce. Krom toho koroze již pokročila velmi výrazně, pravé zadní dveře při zabouchnutí jednoho dne na konci odpadli a levé k tomu neměly daleko, bylo rozhodnuto o prodeji. Buď na dojetí nebo ND, k odprodeji došlo ve večerních hodinách 25.10.2010, po 7,5 roku služby a nájezdu 80 tisíc kilometrů. Nechť ještě chvíli dobře slouží, ale z mého pohledu se již s ní jezdit nedalo.

Za těch patnáct let se s omegami najezdilo téměř 200 000 kilometrů ve velkém pohodlí, s přijatelnou spotřebou. Naučily mě jezdit se zadokolkami a ocenit jejich kvality, naučily mě faktu, že velkému autu se nic nevyrovná, že šestiválec a výkon nad 150 koní je pro auto této velikosti minimálním požadavkem.
Měl jsem je rád.

P.S. vzhledem k nedostatku zadokolek v běžném portfoliu mainstreamových automobilek, to na delší dobu na zadokolku nevypadá. Po BMW, M-B nebo Lexus z mnoha důvodů netoužím. Takže uvidíme co bude v dalším období. Momentálně jsou to Lancie.